Cestujte s námi po světě na čtyřkolce

Cesty do zahraničí pod hlavičkou ATV-Expedice.cz přináší dobrodružství nové zážitky ale i test strojů a vybavení v extrémních podmínkách. Protože nás cestování baví a legální možnosti užití čtyřkolek v naší rodné vlasti jsou díky senzace chtivým médiím ale i netolerantnosti společnosti velmi omezené rozhodli jsme se pro Vás hledat zajímavé cesty do zahraničí kde si budete užívat dobrodružství a budete poznávat nejen nové kraje ale i sami sebe v obtížných náročných podmínkách. Více >>

Journeyman Gladiator Z6 EFI EX

Díky firmě Journeyman s.r.o byl do dlouhodobého testu zařazen druhý stroj v pořadí, tentokrát SBS Gladiator Z6 EFI EX. Sledujte naše deníky, reportáže a testy, ve kterých Vám přineseme naše zkušenosti s touto zajímavou novinkou. Více >>

Journeyman Gladiator X8 EFI - Elka Edition

Díky neutuchající podpoře firmy Journeyman byl do dlouhodobého testu pro rok 2014 zařazen další stroj. Tentokrát jde o nejvýkonnější stroj z nabídky JM a to dvouválcovou mašinu Gladiator X8 EFI - Elka Edition. Sledujte tedy jak si stroj povede na řadě našich expedičních cest. Více >>

Expedice Romania II

Další expedice do Rumunského Banátu je za námi. Opět jsme pro Vás připravili deník jehož pročtení Vám přiblíží naše zážitky ale i poskytne informace pro případ že by jste se rozhodli podobnou cestu také absolvovat. Více >>

S expedičním Jumbo 720 R na orientačním závodě

V rámci zajíždění expedičního stroje SMC Jumbo 720 R jsme se vydali na orientační závod Berounskem pod názvem Letní Bouchalka, který pořádal Quadclub.cz. Z této akce jsme připravili krátký článek. Více >>

Setkání čtyřkolkářů - Úštěk 2012

V rámci tuzemských akcí jsme se zůčastnili výborné pravidelné akce Úštěk 2012. Dva dny plné zábavy poježdění a posezení s 60tkou čtyřkolkářů byl super relax a tak jsme pro Vás připravili i krátký článek o průběhu akce. Více >>

 

Kalifornie 2017 nejen za čtyřkolkami – Díl první

Partička kompetZáří je již tradičně měsíc, kdy využívám svátku a vyrážím buď někam za teplem nebo na čtyřkolkářskou akci. Letos jsem uvažoval stejně a díky tomu, že mně potkalo i kulaté životní jubileum rozhodl jsem se dát si pořádný dárek, oprášit parádní zážitky z jízdy v Kalifornské poušti a vyrazit za kamarádem Petrem do Kalifornie. Abych necestoval sám, domluvil jsem se s dalším kamarádem Lukášem, který přechodně bydlí v San Francisku, že za mnou přiletí a týdenní výlet po USA včetně ježdění v poušti podnikneme spolu. Stačilo tedy koupit letenku (cca 13 000 CZKLufthansa cestou tam přes Frankfurt a zpátky s AirAustria přes Vídeň) a oprášit ESTU (vízum USA do kterého píšeme adresu k mé kamarádce u které budeme chvíli v San Diegu bydlet). Petr mi hned psal, že se moc těší a že narychlo koupil velký karavan, který zaparkoval v RV parku v oblasti Occotillo Wells, kde tím vybudoval parádní základnu pro ježdění v poušti. Týdny před akcí ubíhaly a já úspěšně střihal metr, když se ozval další kamarád „Johaník“ s dotazem, zda podnikneme plánovanou zářijovou akci v Rumunsku. No musel jsem se trošku omlouvat a kličkovat :) , že jsem změnil plán a vyrážím do USA ale, že má kamarád možnost se ke mně přidat a zažít něco opravdu parádního. Když jsem mu v kostce vylíčil náklady a plán tak ani chvíli neváhal a ihned kupoval letenku, kterou nakonec koupil přes Berlín od společnosti AirBerlin za zhruba 13 000 CZK.

Následně jsme dali krátkou schůzku, kde jsme doladili vízum a nějaké základní informace pro účast na výletu. No kdo by to byl řekl už jsme byli tři.  Zhruba dva týdny před odletem pak proběhl velmi podobný scénář, kdy další kamarád Kankx zachytil na FB informaci o chystaném odletu a začal pátrat po tom jak je to s rumunskem. Další průběh byl už stejný jako u Johana tedy po zasvěcení do plánu mých narozenin ani vteřinu neváhal a jal se kupovat letenku, kterou pořídil s LOT přes Varšavu (taky zhruba 14 000 CZK). Tak se z relativně jednoduchého přesunu stala „Akce kulový blesk“ :D. Čtyři lidé cestující přes oceán, každý zcela jiným spojem přes jinou destinaci s cílem se sejít na letišti v Los Angeles v rozmezí +- 3 hodiny.

Grónsko  Kanada  Los Angeles  Auto z půjčovny

Kdo mně zná ví, že jsem jak kamarádi říkají „zrozen ve znamení hovna“ tudíž, když se mi něco může pokazit jistě se to pokazí společně s věcmi co se pokazit ani nemůžou :D. Na této akci mi ale od počátku významně sekundoval Johaník, který hned po pár dnech po rezervaci letenky zjistil, že jím zvolená letecká společnost AirBerlin krachuje a tedy vůbec není jisté zda do USA odletí :D. Zhruba týden před odletem mně informoval, že mu byl změněn zpáteční let, ale vypadá to že letí a jako bonus mu byla zrušena i rezervace na parkování na letišti, kterou taky zajistil jinde. No začíná to pěkně :D a nebudu zastírat že byl chudák po celou dobu terčem našich vtípků na téma letu s AirBerlin :).

V sobotu 23.9.2017 po půlnoci jsem se jako první vydal na letiště v Ruzyni, kde jsem bez problémů zaparkoval na předem zamluveném místě a vydal se čekat na na check-in. Odbavení proběhlo v pohodě pouze mně „pobavila“ parta totálně ožralých čechů cestujících s nějakou cestovkou na kterýsi řecký ostrov. Totální bordel u kontroly zavazadel a opět jsem se za nás jako národ trošku zastyděl. Kluci průběžně hlásí odjezdy z domů a já akorát nasedám do letadla do Frankfurtu. Ve Frankfurtu snídám a dostávám průběžné info, že kluci jsou odbavení a sedají do letadel na svá přestupní letiště. Johan tedy trošku panikaří, když se let na cedulích chvíli neobjevuje nakonec, ale v pořádku taky sedá do letadla a vyráží v ústrety amerických zážitků. Když se nasnídám a mám zhruba 20 minut do boarding zjišťuju že jsem se sice uklidnil tím že jsem na správném terminálu, ale ten je velký jako prase, takže na správnou Gate letím až plivu plíce. Let do USA je pro mě peklo, noc předtím beze spánku, třeští mi hlava, ale chmury zahání parádní výhled na Grónsko a Kanadu, nad kterou letíme.

A380  Letím  Partička

V LA dosedám jako první z české party, bez problémů procházím imigrační kontrolou, venku před terminálem se srážím s Lukášem a čekáme na kluky. Jako další přistává Kankx který také prochází kontrolami v pořádku a my ho odchytáváme u východu. Kecáme a na cedulích sledujeme, že Johanovo letadlo již přistálo a tak ho začínáme vyhlížet, když v tom pípne mobil. Johan poptává číslo popisné k mé kamarádce do San Diega, kterou jsme uvedli v ESTA no to nevíme tak mu píšeme ať tam vyplní třeba 33 :D po nás totiž nikdo nic nechtěl. Když se Johan znovu ozve prská, že ho imigrační úředník vyhodil z fronty, protože uvedl číslo popisné, které neexistuje, takže si ho kluk šikovná musel vygooglit :). Když potom prošel imigrační kontrolou, tak ho jako bonus poslali na další detailní prohlídku :D. No Johan boduje :D. Nakonec jsme ale všichni před letištěm unavení z cesty ale plní očekávání zážitků budoucích. Lukáš v předstihu zamluvil půjčení auta u HERZ, ve které má slevu takže sedáme na shuttle bus který nás do půjčovny za pár minut dopraví.

Lukáš jde řešit půjčení auta aby pro mě vzápětí doběhl s tím, že jako další řidič musím uhradit 100 USD kauci a dodat doklady (půjčení auta na týden vyšlo na zhruba 380 USD). Tím začíná moje část tradičních patálií :D. Nic zlého netuše dávám chlapíkovi svojí kartu ten jí projede terminálem a hlásí že zamítnuto :D. Říkám si co je to za kravinu na té kartě je minimálně 14 000 korun ale dobře tedy, beru kreditku, kterou ssebou mám jako zálohu a tou se platba zadaří. No nic dál to neřeším a my sedáme do auta a vyrážíme směr hotel Titta In, ve kterém jsem v předstihu zamluvil pokoj a po tom co jsme se rozrostli o kluky dobral i jeden pro ně.

LA se začíná nořit do tmy a my sledujeme ten gigantický místy až 20ti proudý provoz se spoustou typických american muscle cars. Do hotelu dojíždíme celkem v pohodě a já letím zaplatit pokoj. Používám opět kreditku a dozvídám se, že zamítnuto :D No jak jinak taky :D. Platím tedy hotovostí a na pokoji se připojuji na WIFI abych zjistil, že si chlapci z HERZ místo 100 USD strhli 800. No nebýt to já tak by mně trochu nasrali :D. Takže taková americká klasika protože dost podobné zkušenosti mám z mých předchozích návštěv.  Lukáš proto volá do HERZ, kde nejdřív zapírají, že něco takového udělali. Na to konto se snažím připojit do banky, která po mně po telefonu vyžaduje jakýsi T-PIN, který si samozřejmě nepamatuji ( kdo by si ho taky po 15 letech kdy jej nepoužil pamatoval) takže si na první dobrou blokuji veškerý přístup k bance :D. První den v USA já zhruba – 18 000 korun bez přístupu k bance no pěkně :D. Herz po dalším telefonátu přiznává chybu, že peníze vrátí (tedy část) a já si tím dál nehodlám kazit večer. S Lukášem ještě zabíháme na bagetu do nedalekého Subway a pak zaleháme na pokoji. Zítra vyrážíme do Universal studios, kde jsem pro všechny dopředu koupil lístky přes internet (105USD osoba). Vychází to na den mých narozenin neděli 24.9.2017 tak se těšíme a znaveni po dlouhé cestě bez větších problémů brzy usínáme..

Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko

Expedice Makedonie – Řecko – Albánie

Ahoj, tak Vás zase zdravím po delší odmlce. Píši to s odstupem skoro jednoho roku tak snad na nic nezapomenu. No, na praskající kosti a kardany určitě ne, ale vše pěkně popořádku.

Dojranské Jezero   Belašica Makedonie   Belašica

Minulý rok jsme jen trochu nakoukli do Řecka a slíbili si, že si Řecko zopakujeme a to na více dní. Řecko nás velice ohromilo, nečekali jsme, že to bude tak parádně odlehlé, krásné bez jakýchkoliv zákazů příkazů a nařízení  jak jsme si mysleli. Prostě jsme čekali, že země EU bude něco jako u nás. Sestava jako každý rok stejná. Já, Dan, Karel. Akorát stroje jsme trochu sjednotili: Já a Karel Can-Am Outlander  Max  800 XT-p  a Dan Can-Am Outlander 800 Xxc. Datum jako vždy červen.  Červen je tak akorát. Květen je moc brzo, to je ještě moc sněhu na horách a nedají se projet, a červenec už zase žádný sníh není a to je taky špatně ho nevidět. Jako každý rok osvědčená cesta  autem přes Rakousko, Maďarsko Srbsko do Makedonie. Mimo několika posledních  km jen dálnice.

Kolešinski vodopád   Melnik   Melnické pyramidy

Místo základního tábora jsem vymyslel zase jinde a to v Makedonii blízko hranic s Řeckem  u Dojranského jezera  a doufal jsem, že tam bude nějaké to ubytování, kde se s místními domluvíme i na hlídání auta a vleku. Tedy trochu naslepo.  Vyšlo to, našli jsme hotel u jezera, majitel pohodář, víno,pivo,bazén,  pokecali jsme až do noci,  začátek zatím dobrý.  Makedonština je dost podobná češtině, takže s přibývajícími promilemi  jsme si lépe rozuměli. První noc po procestovaných 19-ti hodinách v autě jsme dali zaslouženě v pohodlí  hotelu. Ráno odjezd podél  Dojranského jezera na severovýchod do pohoří Belašica. Belašica je pohoří na pomezí tří států Makedonie, Řecka a Bulharska s nejvyšší horou Radomir 2029 m.n.m. Krásné výhledy z hor na jezero Dojran po několika km vystřídaly na druhé straně výhledy do údolí řeky Štrumica. Cestou jsme navštívili zachovalé vykopávky Římských lázní v obci Bansko. Odpoledne jsme dojeli k vodopádům  Kolešinski a Smolarski hlavní cíle cesty v tomto pohoří.

Rožen   Pirin   Pirin

Smolarski vodopádKe Kolešinskému  vodopád,  vedla stezka pouze pěšky. Nebylo to daleko, malinko profláklé místo, ale celkem málo lidí, jen nějaký školní výlet s výrostkama. Dáváme pár fotek a jedeme dál směrem k Bulharsku k druhému vodopádu.  Smolarski vodopád no to bylo trochu složitější, cesta namáhavá asi 2 km po stezkách s velkým množstvím schodů a skalních převisů. Přímo k vodopádu jsem musel slézt po lanu. Ale co by člověk neobětoval kvůli lepší fotce. No stalo se mi to osudné. Na skále jsem uklouzl a při krkolomném dopadu jsem si  zlomil nohu. Tedy přesně jak mi bylo  později v ČR řečeno (spirálová zlomenina kotníku + potrhané vazy). No rána to byla jako když praskne silná větev. Bolest šílená, ale jako správnej foto magor jsem vše ještě nafotil přímo pod vodopádem. Šplhám po laně a belhám se zpět nahoru za Danem, který vynechal sestup  přímo k vodopádu.  Dalo se celkem belhat, mysleli jsme, že to bude jen nějaký výron, zlomenina těžko, to bych přece nemohl chodit. Dana jsem poslat napřed, že to nic není tak ať ho nezdržuji. Ale po 1 km jsem to už nedával, noha oteklá jak prase, vyrobil jsem si provizorní berlu, která mě doprovázela po zbytek celé expedice.  V údolí na parkovišti čtyřkolek jsme řešili co dál. Náš pan „doktor„ Karel hodnotil, že je to jen oteklé asi možná vyvrknuté a že budeme ledovat a bude to dobrý. Nasypal do mě něco barevných prášků a jelo se dál směr Bulharsko.

Pirin   N.P Agrani - Anastazia   Serres

Na Makedonsko – Bulharských hranicích pohoda, běžná kontrola, nic zásadního. Po nutném přejezdu po asfaltu míříme do hor Národního parku Pirin, konkrétně do Melniku a do blízkých Melnických pyramid. Melnické pyramidy  jsou pískovcové přírodní útvary vznikají tak, že voda nebo vítr erodují a vytváří z tvrdších hornin vysoké pyramidy načervenalé barvy. Je to turistické centrum plné restaurací, vináren, a stezek mezi těmito pyramidami. Našli jsme krásné místo na  stavbu stanů samozřejmě v odlehlém místě přímo pod pyramidami. Po zakempování  navečer přejíždíme kousek do centra  Melniku  ochutnat místní dobroty. Ráno nádherný výhled na východ slunce vykukující z  pyramid. Kochání, snídaně, balíme stany  jedeme dál do centra hor Pirin. Cesta je malinko zamotaná je jich tady víc než na mapě nebo v navigaci. Místní pastevec nevěděl vůbec nic, tak jsme se trochu motali, ale bylo na co koukat, takže pohoda. Danova čtyřkolka začíná vydávat prapodivné zvuky. Volné přední kolo? Ne, šrouby volné nebyly, zemědělská vůle je ve zničeném  ložisku. Zkoušíme utáhnout středový šroub. Projíždějící řidič Ify zastavuje a půjčuje nám velkou gola sadu. Zkoušíme utáhnout středový šroub. Bulhar nemá čas čekat, chvátá a ať mu vercajk skováme do houští, že si ho později vyzvedne. Nejde to opravit, snad to vydrží. Dáváme na smluvené místo nářadí i s deseti Leva jako díky za pomoc. Pokračujeme dál, konečně jsme na správné cestě.

Ve výšce asi  2.100 m.n.m. to vzdáváme. Cesta mizí, vysoká tráva zakrývá  velké balvany. Toto nelze bezpečně  přejet. Je to asi tzv. kamenné moře. Kvůli navigaci jsem jel první,  čtyřkolka se mi v balvanech a v prudkém kopci postavila jak svíčka a zůstala viset. Opatrně dávám zpátečku a cuknu za plyn …dobrý spadl jsem zpět zase na všechny čtyři. To bylo o fous. Už jsem myslel  že dám „krofky“.  S tou mojí nohou jsem si nemohl projít cestu a zjistit situaci. Když toto chlapi co jeli za mnou viděli odmítli jet dál. Ani se jim nedivím.

Těžce přeložené čtyřkolky by toto bezpečně nezvládly. Špatná cesta, Danovo rozbité ložisko v kole a moje noha jasně rozhodly, že dál to nepůjde. Vyškrtli  jsme další Bulharské hory Rila a raději pokračovali z hor do údolí směr Řecko.  Dost mě to mrzelo v centru Pirinu jsou nádherná horská plesa chtěl jsem je vidět, ale v této situaci to prostě nešlo. Sjíždíme z hor druhou stranou přes vesničku Pirin a dál do města Goce Delcev  k Řeckým hranicím. Ještě na Bulharském území dáváme nocleh. Ráno ještě v Bulharsku nakupujeme zásoby jídla a pití, hlavně to jejich pivo s nevšedním názvem Zagorka. Ceny jsou zde  přece jenom nižší než v předraženém Řecku.

Agitis   Volvi   Pangeo

Na hranicích trochu problém s mojí nálepkou MK (Makedonie) na zadku čtyřkolky. Celník se rozčiloval co to znamená, ať to okamžitě strhnu. Řekové neuznávají stát Makedonie, protože severní region Řecka se taky jmenuje Makedonie. Kousek za hranicemi navštěvujeme památník z války a o kousek dál vodopád s jeskyněmi Agitis Maara. Jsme stále v údolí, kde nás ničí šílené vedro, totálně se mi rozlepily moje „najky“, musel jsem je na sprosťáka omotat izolačkou, kde asi udělali soudruzi v USA chybu ? Už abychom zmizeli v kopcích. Pokračujeme do hor Serres u Mikropoli se cesta mění ve stezku schůdnou snad jen pro kamzíky. Hledáme alternativu mimo navigaci jen tak odhadem po vrstevnicích okolních hor. Po několika slepých stezkách jsme našli tu pravou a pokračujeme nahoru do Národního parku Agriani-Anastazia. Desítky km jedeme úplně bez lidí bez domů jen s minimálním náznakem cesty. V navigaci ale je,  takže jedeme dobře. Divocí koně nás doprovází cestou dolů do údolí řeky Angitis. Malinko asfaltu přijde vhod, protože  cesty v kopcích byly katastrofa,  velké balvany nás pěkně vytřepaly. Ale Kopečky „Serres“ byly opravdu luxusní a stojí za tu námahu.

   Nea Paramos  

Asfaltkou se přesouváme ke kaňonu řeky Agitis . Luxusní místo, bez lidí. Pořizujeme  pár fotek  a začínáme hledat místo na stavbu stanů. Cestou v malinké vesnici ochutnáváme předražené pivo a dáváme nocleh u břehu řeky Agitis pod kaňonem.   Večer v rozdělaném ohni mizí okolní dřevo a po požití něco slivovice  mizí v ohni i Karlovy kalhoty. Dan prostě rozhodl, že byly nedůstojné naší expedice. Ráno jsme posnídali raději jen Ibalgin a pokračujeme do nejvyššího bodu expedice na  kopečky Paggaio ze kterých už uvidíme moře. Cestou navštěvujeme několik klášterů, kde je plno turistů. Malá prohlídka když už kolem nich jedeme a pryč k nejvyšší hoře Pangeo. Cesta je ale zapeklitá, navigace nesedí s realitou, objíždíme to po úbočí ale naštěstí jen 20 km navíc.

Táhlými kamenitými serpentýnami šplháme k vrcholu Pangeo  1.961 m.n.m.  Nahoře parádní výhledy, v dálce Egejské moře a konečně příjemná teplota. Tady dáváme jídlo. Při sjezdu z kopců Dan zjišťuje nemilou věc. Kříž zadního kardanu se začal rozpadat. Ložiska se z křížků vysypala. Toto je daň za OffRoad maratony, které tato čtyřkolka jezdila. Dojeli jsme až k moři a řešili co dál. Kříž dlouho nevydrží. Hledali jsme na internetu prodejce, ale v Řecku to snad neprodávají, nic jsme nenašli. Jedině díl poslat z ČR letecky do Soluně. Ale to by trvalo asi dlouho. Musíme doufat, že to vydrží. Našli jsme si pěkné místo pro přespání přímo na pláži u moře. Ráno koupání odpočinek ale také pokus o částečnou záchranu kardanu. Opravit sice nešel, ale snažil jsem se ho zajistit tak, aby když se nadobro roztrhne aby nerozbil vše okolo.

   Chalkidiki   Kardan

Odpolední přejezd podél moře na poloostrov Chalkidiki byl v pohodě.  Cestou jsme pomocí navijáku zachránili dva Řeky od zahrabání auta s naloženou lodí v písku u pláži. Při příjezdu na zajímavé místo pro stavbu stanů se Danovi přetrhl nadobro kardan, Naštěstí jen popojížděl, takže škody na kolce žádné. Bohužel to ale znamenalo konec  expedice.  Dalo by se ještě jet na přední pohon, ale nešel rozebrat zadní kardan, takže jsme to pro letošek odpískaly. Místo bylo u moře super tak jsme si užili alespoň to.  Brzo ráno jsem vyrazil sám pře Řecko do Makedonie pro auto, abych naložil Danovu čtyřkolku, pomocí navijáku na Karlově čtyřkolce. Proto musel s Danem počkat na mě u moře také i Karel.Dal jsem to šotolinama přes kopečky poloostrova Chalikidiki a cestou jsem ještě navštívil několik zajímavých jezer, ale hlavně druhé největší město Řecka Thessaloniki (Soluň).  Byl to teda zážitek, se zlámanou nohou sám po Řecku a teď ve sluncem  rozpáleném městě. Každej druhej troubil předjížděl zleva zprava no masakr.

SoluňNavštívil jsem několik zajímavých památek udělal nějaký to selfí a pak pokračoval směr Makedonie teď už ale po asfaltu. Na hranicích pohoda, akorát když jsem jel za půl hodiny zpět s autem a platem, tak celňáci nechápali jak jsem to tak rychle stihl z Čr. A kde prej jako mám tu čtyřkolku. Po dálnici jsem byl  zpět na místě celkem rychle, takže nakládka Karlovy čtyřkolky a Danova vraku a zpět na základnu do Makedonie k Dojranskému  jezeru. Pozdě večer už jen zasloužené pěnivé. Ráno balení a předčasný odjezd domů. Jo a aby toho nebylo málo tak jsme za 50 km totálně roztrhali kolo na vleku . Takže rychle koupit nové do rezervy a pokračovat dál. Pak se už fakt nic nestalo. Jo vlastně se nám do auta cpali na benzince migranti a na Maďarský čáře nám prolejzali celníci auto jestli nějaký migranty náhodou nevezeme.

Vybrali jsem si  letos trošku té smůly.  Ale na to špatný se zapomene,  protože to ostatní bylo super! Takže expedice 2016 už bude v pohodě ? :)

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát

Fotky z akce:
Makedonie – Dojranské jezero
Bulharsko – Melnické pyramidy
Bulharsko – Belasica
Bulharsko – Pirin
Řecko -  Pangeo, Serres
Řecko – Egejské moře
Řecko – Thessaloniki, Soluň

Se čtyřkolkou v Kalifornské poušti.

Jestli existuje nějaká „Mekka čtyřkolkářů“, tak já bych jí viděl v Kalifornské poušti.  Najdete zde například vyhlášené Glamis Dune, kde se konají asi největší srazy čtyřkolek, motorek a desert bugy na planetě ale poušť je tak rozsáhlá, že takových fantastických míst poskytuje nekonečně a pokud dorazíte do nějaké ofrouďáky exponované lokality budete jen zírat. Není tedy asi třeba uvádět jaké nadšení zavládlo, když jsme se dozvěděli, že v této poušti jezdí i pár čecho-američanů a dostali jsme od nich pozvání k návštěvě a svezení. Letos v lednu jsme tedy naplánovali další poznávací výlet do nádherné slunečné Kalifornie právě, se zastávkou a svezením v poušti poblíž Salton Sea.

Kalifornia 2015  Kalifornia  Kalifornia

Do pouště jsme se vypravili ze San Diega, kde jsme pár dní kotvili u kamarádky. Brzy ráno jsme vše naházeli do kufrů sedli do auta a přes hory jsme rezervací Santa Ysabel přes městečka Ramona a Julian vyrazili k pouštní rezervaci Anza Borego a dál k Salton Sea. Cesta nám zabrala zhruba dvě hodinky, protože jsme často stavěli na kochačku krajinou, která je zde naprosto fantastická. Při jedné ze zastávek jsem mezi kaňony zahlédl stříbřité odlesky střech karavanů a když jsem oko zaměřil tím směrem, objevil jsem desítky příznivců offroadu porůznu zaparkovaných v poušti na víkendové poježdění. Napočítal jsem takové množství čtyřkolek, že jsem jich tolik pohromadě neviděl ani na největších srazech, kterých jsem se v ČR zúčastnil.. Na tak obrovské rozloze jsou ale jednotlivé stroje jen malé tečky. Chvilku jsem se kochal pohledem a pak mne nadšení donutilo hupnout zpět do auta a rychle se přesunout ke klukům, kteří mají u jezera Salton vlastní dům a základnu.

Kalifornia  Kalifornia  Kalifornia

V 10 ráno mne navigace neomylně přivádí k základně kluků. U plotu už stojí připravené čtyřkolky a než stačím pozdravit přibíhá pitbul obludných rozměrů, který mi otevřeným okénkem strká hlavu do auta a s nadšením vítá. Je to Petrův miláček, ten ho vzápětí odvolává, vráží mi do ruky plechovku s pivem a seznamujeme se. Pozvání jsem přijal od Petra, který jezdí na Yamaha Raptor 700 a ten je zde víceméně taky hostem Tomáše a Simony, kteří vlastní základnu tedy nádherný prostorný dům u Solného jezera. Tomáš jezdí na motorce KTM a bude nám děla scouta, což je v poušti velmi praktické protože nám bude nejen hledat trasu ale i hlásit nebezpečná místa. Slunce už pálí jako blázen, tak se rychle převlékáme a za pár minut už sedíme na strojích. Já sedlám Kawasaki KFX 700, kterou Petr nedávno koupil. Na asfaltu před domem zkouším ovládání a je to divočina, na sportce jsem neseděl 4 roky a tahle je ostrááá jako kosa :D. Bude to sranda. Než se naděju Tomáš vpředu zatočí pravicí nad hlavou a mizí v prachu před námi, beru za plyn a frčím za ním. Z asfaltu jsme po pár metrech na písku a přichází první muldy, na kterých ztrácím kanystr s benzínem ale i iluze o tom, že to bude kochačka a pomalý triálek na který jsem jakožto Rumunský traktorista zvyklý :D. Připevňujeme kanystr a vyrážíme dál.

 Kalifornia  Kalifornia  Kalifornia  KaliforniaKluci to pálí jak závodníci na Dakaru. Je vidět, že jsou vyježdění ono s takovým terénem za barákem na každý víkend to je jiná :D. Rovné pasáže pouště s jemným pískem střídají kaňony s balvany. Jedeme hodinu v kuse a já hltám krajinu i prach od Tomášova zadního kola plnými doušky. Je to očistec i nádhera v jednom. Když Tomáš zastaví u jakési oázy dáváme kratičkou pauzu. Petr říká, že normálně nestaví a jedou dvě hoďky v kuse až do hospody pod horami. Už je jasné, že tohle bude nářez den :D. Dostávám základní pravidla pro bloudění. Tomáš říká, že zde jezdí 7 let ale pokaždé jedou jinudy, tudíž i on dokáže zabloudit a děje se to běžně :D. Rozloha 600 km tam, 600 km sem prostě, kam se podíváš poušť. Když se prý někdo ztratí vyjíždíme na nějaké vyvýšené místo a vyhlížíme ostatní, jinak směr solné jezero, které je v dáli vidět. Ztráty jsou povoleny :D. No hned jsem klidnější ale než se rozkoukám kluci už jedou. Je vedro a stáním se zbytečně přehříváme (pravda nejsme tak daleko od Death Valey, kde jsou ty největší teploty na planetě a jak kluci říkají zde se dá jezdit jen 4 měsíce v roce jinak to vedro neumožnuje).

 Kalifornie  Kalifornia  Kalifornia

Jedeme dál a já už si trošku zvykám na stroj.  Občas si poskočím občas vezmu zatáčku driftem ale hlavně hltám tu měsíční krajinu.  Tomáš jede vpředu a každou chvilku se otáčí zda stíhám. Při jedné takové kontrole ladně pokládá mašinu vysmátý od ucha k uchu a než řeknu švec už zase drandí dál. Zastavuje nás až totálně jemný písek v jednom kaňonu Tomáš zahrabává motorku po stupačky a já mu utíkám pomoci. Motorku přehazujeme a hledáme jinou cestu. Využívám zastávky a dělám pár fotek. Když se vymotáme otevírá se výhled na parádní rozervané kaňony a já s Petrem zastavujeme, aby mi udělal alespoň jednu fotku :D. Tomáš ve vteřině mizí v prachu a nacházíme se až po vyjetí na nejvyšší kopeček v okolí :D. Po další zhruba půl hodině pekelné jízdy dorážíme pod velké kopce, na kterých řádí desítky motorek a desert bugy. Je to mazec, kochám se tím čtyřkolkovým rájem a kluci říkají, že jich je zde ještě docela málo. Dlouho ale nestojíme a frčíme do hospody, u které také stojí mraky kolek. Zapíjím chutný místní prach mexickým pivkem a kecáme. Kluci chválí za to, že utíkám pomáhat, že prý jsem týmový jezdec, tak říkám to je výchova z našich offroad výprav. Dělají si prdel, že oni se nechávají trošku vyšťavit což cestou zpět uvidíme :D.  Hospoda je vlastně jakýsi mini domek u silnice obehnaný kládou, u které si připomenu, že jsme v americe když mně Petr upozorňuje, že pivko můžu pít jen za kládou, kde to je soukromý pozemek, jak jí překročím jsem na veřejném prostranství a hrozí pokuta :D Holt Amérika :D.

 Kalifornia  Kalifornia  Kalifornia

Po občerstvení sedáme opět na stroje a míříme zpátky do pouště. Kluci už mně nešetří a jede se fakt kudla. Nejsem zvyklý na hodinu ve stupačkách a nohy jdou do háje ruce brní ale žádosti o zpomalení vyslyší maximálně moje helma :D. V jednom z kaňonů narážíme opět na jemný písek, já s Tomášem vyjíždíme nahoru Petr se ale s Raptorem zahrabává. Při jednom z pokusů pak mašinu vykříží a ladně jí pokládá na bok. Zkouší to znovu a znovu ale jen hraboší v písku. Navrhuji Tomášovi otočku on ale předvádí onu žhavící metodu a z kopce Petra špičkuje k lepšímu výkonu no a metoda funguje, tedy se za chvíli na kopci objevuje i Raptor. Zajíždíme do jednoho z delších údolíček a já si začínám užívat stroj naplno svištíme s větrem o závod driftíme do zatáček a skáčeme přes nerovnosti. Pecka ! Po zhruba hodině a půl jízdy Tomáš sjíždí do zařízlé rokle s kameny. Takové rokliny nejsou pro pracáky žádná výzva, sportka je ale nízká navíc nemá nezávislé zavěšení na zadku a tak jedu opatrně abych jí neorval. Moje opatrnost se mi vzápětí vymstí a když se snažím jet kolem po svahu abych přejel šutry, pevný zadek mně ale nakopává a já posílám stroj na bůček. Odnáší to páčka na brzdu, kterou zkracuji na offroad variantu :D. Petr se smíchem konstatuje, že z toho nebude spát tak se zasmějeme a hurá k domovu kam dorážíme zruba po 5ti hodinách jízdy a dolití benzínu z rozžbrndaného kanystru po cestě.

Kalifornia  Kalifornia  Kalifornia

Když parkuju před domem mám toho až za uši. Celou dobu jsme nejeli pod 60 km/h byl to neskutečnej fofr a neskutečnej zážitek. Kluci se ptají jaké že to bylo ježdění a já musím říct asi jedno z nejlepších doposud. Asi bych neřekl lepší než ty naše Rumunské offroady, zcela jedinečné, jiné a každé má něco do sebe. Tak jako v Rumunsku jezdíme trialy, bahno, sníh, kamenité řeky potoky a vysoké hory a tam je to pro traktor ideál tady je to zase na tu sportku i když místy by se pracák určitě neztratil a bylo by zajímavé porovnání mít ho tady. Převlékáme se a Simona mezitím připravila obědo večeři (navařenou v předstihu od Petra) takže usedáme ke stolu hltáme tu vynikající baštu a vegetíme. Brzy se setmí a přichází chladno, do noci sedíme u pivka v garáži a kecáme o všem možném. Mimo jiné nám Tomáš ukazuje různé jedovaté potvůrky, které tady nachytal kolem baráku, nechybí škorpioni, černá vdova, desert recluse atd. Když se přiblíží půlnoc tak řádně utahaní uleháme ke spánku a doufáme že nás snad nás do rána nic nekousne :D.

Kalifornia  Kalifornia  Kalifornia

No bylo to fantastické, poznali jsme super lidi užili si parádní ježdění a každému, kdo by se chtěl vypravit také rádi předáme kontakty. Tomáš i Petr sami nabídli, že když by někdo chtěl může se domluvit a zažít tu parádu na vlastní kůži. No a my se už teď těšíme na nějaké další dobrodružství na čtyřech kolech ze kterého Vám zase rádi připravíme pár řádků.

Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko